Automotive podporuje nadějnou karatistku Báru Vachoutovou

Karate sice nepatří mezi tradiční sporty provozované
v České republice, ale přesto si u nás našlo celou řadu obdivovatelů i aktivních závodníků. Patří mezi ně i třináctiletá Barbora Vachoutová. Mladá sportovkyně má navíc oproti svým vrtevníkům jednu podstatnou nevýhodu, narodila se totiž s vrozenou genetickou percepční vadou sluchu a musí nosit naslouchadla. Přesto dosahuje v karate vynikajících výsledků.

Divize MATRIX Automotive se před časem rozhodla, že nadějnou sportovkyni sponzorsky podpoří. Také proto se Bára 28. května sešla s ředitelem divize Jaroslavem Švarcem. Navíc poobědvala v Letovisku Studánka a dostala několik drobných darů včetně balíčku od Farmy Třebešov. Více informací se dozvíte v rozhovoru.

Jste talentovaná sportovkyně. Vedli vás rodiče ke sportu již od mala?
„Ve volném čase jsem se s rodiči věnovala takovým těm bežným sportům – občas jsme jezdili na kole, lyžovali, hodně chodili na túry. S některými těmito sporty ale mám díky ztrátě sluchu trochu problém. Právě třeba s kolem a lyžemi, kde musím mít helmu. Naslouchadla v helmě totiž chytají zpětnou vazbu a hrozně pískají. No a bez nich se se mnou nikdo nedomluví, protože nikoho a nic neslyším. Takže třeba jízda na kole se stává spíš nebezpečnou, stejně tak je tomu u lyžování. Ráda plavu, ale ani tam nemůžu naslouchadla mít. Někdy nevím, pro koho jsou to větší nervy, jestli pro mě, protože jsem si na naslouchadla zvykla a vadí mi ztráta toho, co s nimi slyším, nebo pro ostatní kolem, kteří o mě mají strach. Obecně mě sport ale velmi baví a mám na něj talent. Například ve škole předběhnu všechny kluky a ve skoku dalekém doskočím také nejdál.“

Proč jste si vybrala jako hlavní sport právě karate?
„Karate přišlo tak nějak náhodou. Mamka má kamarádku
a její syn v karate reprezentuje Českou republiku. Na jedné návštěvě se mě ptali, jestli to taky nechci zkusit. A já byla pro. Šla jsem na zápis a pak jsem začala chodit dvakrát týdně na tréninky. Musím na sebe přiznat, že na konci toho prvního roku se mi na tréninky moc nechtělo. Byla jsem hrozně lenivá. Potom jsem ale získala bílý pás a tento úspěch mě na zkouškách mě velmi potěšil. Proto jsem se po prázninách na tréninky už zase těšila.“

Jak vzpomínáte na své první závody?
„První závody byly v Českých Budějovicích. Já jsem vlastně vůbec nevěděla, co mě čeká a jak to probíhá, tak jsem byla hodně nezvózní. To jsem ale před každým závodem. Ale pak jsem v katách vyhrála první kolo, druhé kolo, třetí kolo a nakonec získala zlato ve finále proti klukovi. A to se mi skutečně moc líbilo. Stejně jsem navíc dopadla i ve druhé disciplíně – kumite. Rvala jsem se jako lev a moc mě to bavilo. Tehdy mi ještě dovolili cvičit s naslouchadly, tak to bylo fajn.“

Kterým největším vítězstvím se můžete pochlubit?
„Každé moje vítězství má svou cenu, ale já si vlastně mnohem víc cením těch umístění mimo stupně vítězů, protože jsou to skvělé výsledky na závodech světové úrovně. Tam je totiž mnohem těžší vybojovat dobrý výsledek, než třeba na krajských závodech. Na ty už třeba ani skoro nejezdím, protože už nechci brát medaile dalším závodníkům. Asi navždy pro mě zůstane tím prvním opravdu velkým vítězstvím první místo v kata U12 loni na prestižním mezinárodním závodu Arawaza Cup, který se koná v německém Halle. Za odměnu jsem dostala tričko s nápisem Champion a mám ho podepsané z mezinárodního karate campu od samotného Lucy Valdesiho, který patří mezi moje vzory a velké ikony shotokan stylu karate.“

Jak velkým handicapem je pro vás ztráta sluchu při samotném souboji?
„V kumite, což je přímý zápas se soupeřem, je to veliký problém. Bez naslouchadel totiž neslyším rozhodčího, neslyším rady a podporu trenéra. Připadám si troch dezorientovaně, protože v té rychlosti nestíhám odezírat, sledovat časomíru a soupeře. A 1,5 minuty zápasu je opravdu velmi krátký čas. Vlastně mě to hrozně štve, protože techniky v kumite mám opravdu dobré, ale na tatami si při závodu připadám ztracená a na nic. V kata je to o něco lepší. Kata je imaginární boj, takový soubor technik, kterým se říká kata. Ty předvádím na tatami sama. Má to pro mě jednu výhodu, nic mě kolem totiž neruší, protože nic neslyším. Na druhou stranu ale neslyším ani sama sebe. Nezjistím jestli třeba moc nedupu, nešoupu nohama po tatami a neslyším ani zvuk kimona. A i to jsou věci, které se při provedení kata hodnotí. A pak je tu ještě další věc. My neslyšící máme totiž trochu problém s rovnovážným ústrojím, které sídlí v uchu. A v kombinaci s měkčí podložkou, jako je tatami, je uržet rovnováhu o dost težší, než pro zdravé soupeře. Takže cviky na rovnováhu musím cvičit hodně, abych ji pomocí svalů udržela. V některých katách mi to dost komplikuje život, protože jsou to techniky, kde rovnováhu nesmím ztratit. S tím pořád bojuji. Bojuji i s rytmikou katy, protože tím, jak musím na závod sundat naslouchadla a neslyším se, tak sama sebe vnímám v pohybu úplně jinak. Takže to, co mám vydřené s naslouchadly je pak těžší zopakovat naostro bez nich. Možná se to těžko chápe, to by si to každý musel zkusit.“

Chtěla byste závodit na olympiádě. Jakého největšího úspěchu v karate dosud čeští závodníci dosáhli?
„Úspěchů mají muži a ženy z České republiky celou řadu. Za všechny bych vzpomněla první místo Zuzany Augustinové
v kata juniorů na Mistrovství Evropy před čtyřmi lety nebo zlato juniora Vladimíra Míčka z roku 2008. Mezi seniory byla potom velmi úspěšná Radka Krejčová, která brala na evropských šampionátech několik pódiových umístění.

A čeho byste na olympiádě chtěla dosáhnout vy?
„Pro mě by bylo obrovským úspěchem se na olympiádu
v budoucnu vůbec kvalifikovat. Konkurence ve světě je obrovská a dostat se na olympiádu je tak úspěch sám o sobě.“

Proč by případná implantace kochleárního implantátu znemožnila závodění v karate?
„Kochleární implantát má napevno umístěné součásti na těle, na hlavě. Vzhledem k tomu, že nesmím při závodě na sobě mít nic, co je neschváleného WKF (Světovou federací karate), tak by mi to start úplně znemožnilo. Tady už by šlo nejen o bezpečnost soupeřů, ale i mojí, protože implantát je voperovaný do vnitřku ucha a hrozilo by, že se může poškodit. Nejen implantát, ale i moje hlava.

Proč vaše maminka nadává, když žehlí kimona?
„Kimono je z velmi pevného a silného materiálu, aby drželo ten správný tvar a vydávalo při technikách v kata typický zvuk. A tento materiál, když ho chcete mít na závody perfektně vyžehlené bez záhybů, se prostě strašně těžko žehlí. I s parní žehličou je to fuška a pořád hledáme fígle, jak by to mohlo jít jednodušeji.“

Automotive je divizí společnosti MATRIX, a.s., která již více než osmadvacet let profesionálně pracuje v segmentu automotive na trzích České republiky, Slovenska, Maďarska, Polska, ale i Egypta. Produkty dodává především pro výrobu osobních vozů, nákladních vozů, vlaků, lodí nebo letadel.

Vysoké pracovní nasazení, neustálé zvyšování odbornosti, inovativnosti a kvality našim pracovníkům otevírá oči. Díky tomu vidí nové možnosti a příležitosti nejenom
v pracovně-podnikatelském nasazení, ale také mimo pracovní prostředí. Nové možnosti v aktivitách sportovních, kulturních nebo společenských.

Při zajímavém rozhovoru na téma, jak naplnit naši sociálně-podnikatelskou odpovědnost a přispět tak ještě více
k podpoře mimopodnikatelských aktivit, nás upoutala mladá karatistka Barbora Vachoutová. Její entuziasmus a optimistické nasazení v životě i ve sportu je nádherné, inspirující a hodné následování.

Karate je tvrdý sport s přesnými pravidly. Uspějí v něm pouze talentované a pilné osobnosti poctivé k sobě i druhým. A takový je přece i život. Tato síla vůle spojená s jasnou vizí nás inspirovala a rádi jsme nabídli slečně Barboře naše partnerství.

generální ředitel MATRIX, a.s. Ing. Libor Burian, MBA